 Přestože se již květen hodlal přehoupnout do své druhé půle, přijel jsem již za počínajícího se soumraku a vzhledem k tomu, že povolení k vjezdu ještě není vyřízené, rychle jsem schoval Vojtovo auto, nicméně karavan jsem sám dovnitř nenacpal a tak, stoje před budovou, prozrazoval moji přítomnost v areálu. Hřebeny hor na západě se pokryly rudou září a tak jsem na chvíli zanechal myšlenek na práci a vydal jsem se na průzkum do neznámých částí opuštěného zajateckého tábora a skladu zbraní.
Kroky mě táhly směrem k oranžovému kotouči slunce, který probleskoval mezi čerstvým listím na stromech a ani jsem si nevšiml, že jsem došel na samotnou hranici Muny. Zde ještě zůstaly pozůstatky po dvojitém elektrickém plotě docela patrné. Betonové sloupky ověšené izolátory, tu a tam rezavé pletivo a v úzkém pásu mezi nimi silné pruhy černé gumy dusící veškerou vegetaci. Zapaající slunce jsem už nenašel a brutální stavba uprostřed lesa na mě zapůsobila tísnivým pocitem. Za hranou začínal sráz, svažující se k potoku, okolo kterého vedla cesta a do dáli se táhnul docela obyčejný a neznámý bukový les. Cítil jsem ale, že tam nepatřím. Jako by mě Muna sama očarovala, odmítal jsem překročit její hranici a vzdálit se od toho divného území, jakoby prokletého, které člověka posedne natolik, že se mimo ně, venku v lese cítí najednou jakoby ohrožen a nesvůj. Původně jsem chtěl dojít na kraj lesa a pozorovat zapadající slunce, ale nakonec jsem zamířil betonovou alejí někdejších plotů k severu.
 Les se vlnil a najednou se v šeru nade mnou vyloupla hradba masivního železničního náspu. Koleje! Někde uvnitř mě hrklo a přestože vím, že z vlečky už nic nezbylo, vyběhl jsem na násep a pokačoval po něm, pozoruje pod sebou probouzjící se jarní les. Jehličí vonělo a spěch předešlých dnů mizel za mnou stejně jako stopy v jemném bahně a štěrku dávné dráhy. Postupně jsem došel až k nejstarším budovám v areálu, včetně malé výtopny pro parní lokomotiu, jejíž houkání a syčení páry nejspíš kdysi probouzelo vězně, pak vojáky a odjakživa také zvěř v okolním lese. Ze všeho nejvíc jem myslel na lidi z okolí, na ty kteří zde trpěli a pracovali a pro něž bylo ještě před nemnoha lety naprosto nepředstavitlné, že se Muna stane součástí okolního lesa, její hranice zmizí a po vlečce potáhnou anonymní tuláci s batohy na zádech.
Ještě před zrušeným nádražím jsem koleje opustil a zamířil zpátky nahoru „k nám“. Prošel jsem kolem objektu č. 4, který jsem znal z fotek a jehož účel, malého a starobylého, je mně dodnes skryt. Přešel jsem opět bývalé koleje, přiblížil se kolem kamenné zídky do „naší čtvrti“ a pak jsem zaslechl podivné zvuky a křik. Na les padla již téměř plnocenná tma a v duši mně začal hlodat strach. Zvědavost. Nevraživost. Touha přistihnout zloděje! Neměl jsem s sebou telefon, zato mně v kapse chrastily klíče. Během jsem se tedy přepravil k šestatřicítce, vzal i mobil, klíče ukryl pod mech a plížil jsem se vstříc zvukům. Třeba chytnu někoho při krádeži, bůh ví, co je to za floutky.
Opatrně jsem našlapoval houštím a plížil se k místu, odkud se křik ozýval. Strach vystřídala zvědavost a touha bránit Munu před vetřelci. Najednou se ozvala střelba ze samopalu - zvuk mě vyděsil, ale téměř ihned jsem pochopil, že nejde o skutečnou zbraň - ta by musela být mnohem hlasitější! Přesto atmosféra ztemnělého vojenského objektu na pozadí tlumené střelby vynikla téměř dokonale. Představil jsem si sám sebe, jak se skrvám za vývratem před smrtící dávkou a užíval jsem si kouzla okamžiku. Mezitím se hlasy vzdálily a tak jsem pokračoval ve sledování airsofťáků až k cestě. Hra skončila. Tři postavy se vylouply na cestě ve světle měsíce a já se postavil sto metrů od nich doprostřed silnice, aby musely projít okolo mě.
 Vojáci se dali do běhu a zanedlouho si mě všimli. Hlasy utichly, doběhli až ke mně. „Čau“, vyrazil mně dech přátelský pozdrav. „Jaké čau?“ opáčil jsem rádoby drsně, ale to už poznávám v jednom ze střelců Jirku Jánošíka, kamaráda a souseda z objektu 114. Kluci mě pozvali „k sobě“ a předvedli mně základnu, o poznání lépe zařízenou než náš objekt. Poučili mně o hře zvané airsoft, dovolili mně dokonce si leccos vyzkoušet a hlavně mně pomohli s Žemlinou postelí ven s karavanu a tak mě zbavili nejpalčivějšího problému - jak sám zvládnu tuhle práci pro tři lidi. Když už hodně za tmy odjeli domů, Muna osiřela a já zůstal v hloubi lesa v areálu i objektu 36 docela sám. Až po chvíli jsem si s pobavením všiml, že i pořád nervózně a nahlas pískám.
Ponuré kouzlo toho místa se teď zvětšilo stonásobně. Každé zrnko prachu, které dopadlo z krovů na hromadu poničených plechů u vrat, každá kapka nebo jehlička hnaná větrem po střeše vyvolaly zvuk, který se tisíckrát lomil mezi stěnami haly a pořád mně nutil odpovídat sobě samému na otázku „Co to bylo?“. Rozsvítil jsem nejprve dvě a potom tři svíčky, ale na konec haly jem nedohlédl. V dálce zazněl hrom a já zmlknul. Voda došla, ale do studánky se mně temným lesem nechtělo a tak jsem se spokojil s minerálkou z lahve v autě a moje obavy rozptýlil až ohýnek, který zapraskal ve starém sporáku. Přesto mně nebylo příjemně, když jsem si vybavoval, co se dělo mezi zdmi místnosti, nebo si představoval, kdo by mohl stát za plachtou. Zamčel jsem se zevnitř, přichystal si večeři, ohřál se u kamen a ještě jsem si chvíli četl, než jsem usnul na Evčiné pohovce v jihozápadním rohu.
 Probudil mě nad ránem koncert deště na děravé střeše. Do místnosti zatím kapalo jen průchodkou na rouru od kamen, ale během půl hodiny si voda našla cestu i skrze již zalepené otvory ve vrstvě dehtu a tak jsem musel znovu rozsvítit svíčku, zvedat koberce, rozmísťovat hrnce a posouvat nábytek. Ale stejně mně bylo dobře. Kolikrát jsem již spal v lese, v horách i na pláních v dešti kapek a toužil po čtyřech stěnách a alespoň chatrné střeše. Ne, tohle je komfort, říkal jsem si, když jsem potřetí vstával, abych přemístil nádoby a přikryl se přes spacák místní, lehce navlhlou, dekou. Obrovská plocha střechy umocnila jinak drobný deštík, který teď působil jako stoletý liják. Také proto jsem v devět hodin, po čtvrtém probuzení, odmítl uvažovanou schůzku s Tomem Hradilem, kterou jsem pak po vytříbení počasí opět obnovil.
Vstával jsem teprve před desátou, zbytky montážního lepidla jsem v dešti zalepoval díry ve střeše a kryl je kousky plechu a mechu před deštěm, aby lepidlo stihlo zaschnout a když konečně přestalo pršet, natřel jsem petlice u vrat, ceduli, větráčky a hlavně poničená místa na karavanu znovu bílou barvou. Zbytek dne jsem řezal dřevo, uklízel, měřil krovy a dával dohromady všechno, co by se na Muně mohlo ještě hodit. Tom Hradil s kamarádem se ohlásili nakonec až na čtvrtou a tak zbylo dost času na všechny drobné úpravy, které jsem se svým omezeným nářadím a materiálem ještě mohl stihnout. Když konečně přijeli, prozkoumali jsme společně novou přírodní štěrko-netřeskovou střechu na objektu č. 35 a nakonec se rychle rozloučili. Vyjel jsem s autem, zamčel vrata a zahákl karavan. Toho dne mě čekala ještě velice dlouhá cesta.
 Dříve, než zamířím na jih, chtěl jsem prozkoumat zrušené nádraží v polských Slawniowicích. Známou cestou jsem i s karavanem dojel do Dolních Kunětic a s neuvěřitelnou lehkostí jsem přejel hranici. V místě, kde kdysi stála závora a zátarasy je dnes jen lehce zúžaná vozovka. U Poláků karavan vzbudil ještě mnohem větší zájem než na našich potíh po Moravě a české části Slezska. Mávali na mě, pokřikovali a kdybych zastavil, jistě by se zvědavě nahrnuli do karavanu. Po nedlouhém bloudění jsem zastavil přímo naproti nádražní budově. Steně jako celé Slawniowice byla typická svojí pruskou strohostí zdiva z tmavých režných cihel, uměřeným skladištěm s rampou i naprosto klasickou příjezdovou cestou a prostranstvím vydlážděným žlutými žulovými kostakmi. Ostatně žula se zde těžila odpradávna a slepá dráha do Slawniowic, končící jen půl kilometru od českých hranic byla nejspíš zbudována právě pro její dovoz a odvoz.
Koleje jsem hledal marně. Tam, kde kdysi posunovaly parní lokomotivy vagóny s žulovými bloky, odkud odjížděli lidé za prací, do války i na poslední cestu z rodné obce a kam naopak přijížděli cizinci, pánové v cylindrech, dámy v sukních a později motorové vlaky, studenti a dělníci, vagóny se značkou PKP, naděje i syrová nostalgie, rozkládá se dnes hřiště na fotbal a zahrádka obyvatel někdejší výpravní budovy. Co je asi dnes v čekárně? Položili novodobí obyvatele na prochozenou prkennou podlahu koberec a do výdejního okénka s mříží vyplněnou drobnými skleněnými tabulkami nacpali televizi? To jsem nezjistil, ale vyfotil jsem poslední kousek koleje u nákladové plochy, došel na nejjižnější bod zrušené trati a pak se vydal přesně v trase jejích kolejí vstříc smutnému Slezsku, kdysi tak protkanému železnicí, dnes chátrajícímu a naplňujícímu duši nesnesitelnou měrou stesku.
 Po několika stech metrech jsem z náspu slezl, naposledy pozdravil pohledem ladný oblouk dávné dráhy šplhající do sedla nad vesnicí a oraništěm se spustil k rozbořenému statku. Většina domů ve Slawniowicích chátrá a zvláštní dojem umocňují po vesnici rozeseté žulové náhrobky, jejichž výrobou se patrně živí značná část obyvatelstva. Než jsem si vpotoce omyl bahno z bot, zastavilo u mě auto plné mladých lidí. „Czy pan zna, którą stronę przechodzimy do Głuchołaz?“ Skutečnost, že jsem Čech, Poláky nezarazila a nakonec jsem přispěl nejen svojí mapou, ale i místní znalostí, když jsem nedoporučil cestu zkratkou okolo nádraží (protože jsem ji před chvílí shledal neprůjezdnou).
Zanedlouho mě ale oslovili místní kluci, kteří pro změnu chtěli vědět, kdo, že to v autě jel a kam. Jejich zvědavost probudila zvědavost moji, ale uličníci nebyli náchylní k hovoru v češtině a raději zmizeli přes zeď ve dvorku jednoho ze statků. Zlaťáky z minulého týdne jsem utratil do jednoho v otevřeném obchodě, kde byli na Čechy přecejenom zvyklejší a ulicí smutných zchátralých domů jsem zamířil k autu a s karavanem pak nahoru, za hranici kolem žulových, mramorových i pískovcových lompů a přes Jeseník, Ramzovské sedlo a Olomouc, kde jsem vyměnil karavan za přívěsný vozík, až do Adamova. Když jsem večer usínal ve své posteli, zdálo se mně, že víkend trval nejméně sedm dní.
Související články: | | Článek:
Zóna nad Biskupówem
10. 3. 2013 | | Článek:
Sedmá valná hromada na Muně
22. 4. 2017 | | Téma:
Sudety
Zádumčivá oblast česko-polsko-německého příhraničí a několik enkláv dále od hranic patří mezi má nejoblíbenější místa na celém světě. Tudy kráčela bezpočtukrát… | | Téma:
Muna Mikulovice
Historie
Muniční továrna, skladiště a později rovněž zajatecký tábor Muna byl vybudován po roce 1938 v důsledku obsazení československého pohraničí Třetí říší… | | Téma:
Polsko
Nejen rovinatý severní soused naší země. Polsko mně učarovalo především svým podhorským jihem.… |
|
